Duben 2012

První dojmy z rodinky

29. dubna 2012 v 20:00 Life in the US
Tak zatím se rodinka zdá být hrozně super. Holky jsou zlatíčka, dobře mě přijaly a kupodivu, když jim člověk něco řekne, tak fakt poslechnou. Je mi naprosto jasné, že to takhle nebude pořád, ale tohle je dobrý začátek. Pokojíček mám opravdu krásný, rozhodně jsem nečekala, že by mohl být takhle krásně sladěný a vybavený. Je teda malý, ostatně jako celý baráček, ale stejně krásný jako celý baráček.

Dneska jsme byli s HM a její kamarádkou na pláži spolu s jejich dětmi. Byla sranda, docela jsme si pokecaly a já si postupně zvykám, že angličtina bude od teď jazyk #1, který budu všude kolem slýchat. Na pláži bylo úžasně, i přesto, že jsem se namazala, jsem se stihla i spálit a pak jsme šli na skvělou zmrzlinku.

Taky jsem si všimla, co se mi na mojí rodince (zatím) líbí. Host mom mě od začátku bere jako takovou kamarádku. Taky se mi líbí, jak nic neřeší. Že, když něco děti vylijí, tak jim hned nenadávají do nešiků a nenaštvou se, že měly dávat větší pozor, ale prostě se tomu jen zasmějí, vždyť to se může stát každému, tak se to holt vypere. Taky se mi líbí jejich přístup co se peněz týče. V Praze jsem se neustále setkávala jen se zaměstnavateli, kteří se neustále snažili najít způsob, jak ušetřit na svých zaměstnancích. Ale než jsme jeli dneka na pláž, musela HM ještě zaplatit jejich zaměstnancům a když děti byly naštvané, že se na pláž nejelo rovnou, tak jim vysvětlovala, že ti lidé mají také rodiny, které potřebují živit. Také jsem se včera stala oficiálně členem rodiny, když jsem dostala jejich 2 firemní mikiny. :D A hlavně hádejte co! Od té doby, co jsem přijela se na mě HD dokonce už několikrát usmál! A opravdu se zdá být loving father, jak HM tvrdila.

Vtipné mi přijde, že po orientation mi v některých věcech vůbec nepřijdou jako Američani. Když jsem se ráno sprchovala, tak mi tam vlezla druhá nejmladší, že si potřebuje vyčistit zuby, že stejně budu za závěsem. Tak jsem jí pak musela vyhánět, abych vůbec mohla vylézt ze sprchy. Další věc mi přijde vtípná, že ty dvě nejmladší se ani neobtěžují zavírat dveře, když jdou na záchod a ta nejmladší (3) se dneska převlékala do plavek a ještě mi je ukazovala, když byla nahá, tak já už ničemu nerozumim. Hlavně, že před americkými dětmi nemáme chodit nahé a máme respektovat to, že ony se nerady slkají před druhými. :D Tak fajn! Jsou ale věci, ve kterých mi přijdou typicky američtí! Je pravda, že mi rodinka tvrdí, že jí zdravě a je pravda, že jsou všichni hubení jak párátka, takže do rodinky skutečně dobře zapadám, ale dneska když jsme byli na pláži, tak kařdý dostal sendvič k obědu a pak když měl někdo hlad, dostal burritos nebo m&ms? Tak kdybych tohle jedla doma na hlad, tak bych akorát dostala od mamky na zadek.

No tak si tu postupně zvykám, jen je to tu takové zvláštní, když tu nemám ještě žádné kamarády. Nikdo, s kým bych zašla na kafe nebo koho bych navštívila a mohla se s ním podělit o všechny svoje pocity, ale doufám, že to se brzy změní. Moje rodinka mi chybí, ale nějak zatím ani nemám čas myslet na to, co se děje zpátky v ČR a jsem ráda, když si vůbec najdu čas odepsat svým nejbližším.

Orientation

29. dubna 2012 v 19:57 Life in the US
Paní na orientation nám řekla, že když jsme všichni dorazili do hotelu, určitě jsme se nemohli dočkat, až konečně budeme moct jet za našimi rodinkami a rozhodně se nám nechce 4 dny prosedět v hotelu, když venku je tak krásně, ale až se bude blížit konec, budeme si přece jen říkat, že bychom tam ještě pár dní zůstali. A přesně tak to bylo!

Říkala nám, že pro nás bude těžké loučení s novými kamarádkami, které si tam uděláme a i když já jsem nebrečela, když jsem se s holkama loučila, tak jsem přece jen byla dost nervózní z toho, že odcházím někam do neznáma, zatímco tam jsem si našla pár fajn holek, se kterými jsem si rozuměla, ale hlavně se kterými jsem byla na stejné vlně. Kdo jiný by mě mohl chápat lépe, než holky, které jsou na tom přesně stejně jak já? Jenže, když jsem se měla sejít s rodinkou, byla jsem na to úplně sama. Teda vlastně, jsme byly dvě, kdo jsme vystupovaly na stejné vlakové zastávce, ale pak si nás naše HM odvedly každou na opačnou stranu a byly jsme v tom úplně samy.

Tak z orientation mám takové smíšené pocity. Ale to se asi dalo čekat. Na jednu stranu jsem tam potkala spoustu super holek, dozvěděla se tam spoustu zajímavých a užitečných věcí, poprvé zašla do pravého amerického mall, poprvé se tam setkala s hromadou Američanů na jednom místě, měla čas se poohlédnout po okolí a to ani nemluvím o tom krásném počasí, které nás tu v té velké zemi uvítalo.

Chvílemi byly ale přednášky opravdu nudné. Občas, když paní mluvila o tom, jak Američané dělají různé věci a tvářila se, jak když jinde to takhle neděláme, ale rozhodně bychom měli, protože i když na jednu stranu tvrdila, jak nikdo nemůže říct, jaký způsob dělání věcí je ten správný, tak z ní pořád byl znát její "patriotismus" a tvářila se, že ten nejlepší způsob výchovy dětí a jednání s lidmi je ten americký. Rozhodně jí nemůžu oponovat. Jsou věci, které se mi na Američanech líbí a rozhodně s myslím, že by se od nich Češi mohli naučit. Ale zároveň je spousta věcí, které by se mohli Američané učit od nás. Kolikrát jsem měla chuť vstát a říct, že to děláme úplně stejně, tak se nemusí tvářit, že jsou něco víc. A co jsem zatím měla tak možnost postřehnout, tak nevím, jestli jsou to jen děti kolem mě, ale české děti mi přijdou mnohem šikovnější. Je pravda, že Američané mají ve zvyku svoje děti chválit za každou blbost, což se mi na jednu stranu líbí, protože to royhodně podporuje jejich sebevědomí. Na druhou stranu mi oproti českým dětem v některých věcech přijdou dost opožděné. Hlavně, že už od 5-ti let hrají soccer, lacrosse a bůh ví co ještě.

A to nemluvím o té klimatizaci v hotelu nastavené na bod mrazu. Takže skutečně to tak nemají jen holky, které jedou přes APC. Upozorňvoali nás, že Brazilkám zřejmě bude zima, ale že to nebudou vypínat, protože by tam byl hrozný vzduch. Což chápu, ale nevím, proč to nemohli jen trochu ztlumit. Nehledě na to, že ne jen Brazilkám byla zima a to by člověk řekl, že budu vytrénovaná z té Ruské zimy, která naší republiku letos zasáhla.

No každopádně jinak jsem ráda, že jsem tady. Lidé jsou všude hrozně milí. Číšníci usměvaví a hrozně ochotní, ne jako u nás. Zatím, kdykoliv jsem potřebovala s něčím poradit, tak nikdo s tím neměl problém. Lidé mi tu přijdou přátelští a všechno je tu zatím super. :))

International Driver's Licence - Check!

11. dubna 2012 v 21:00 Před odletem
Tak super! Jako poslušný pacient jsem opravdu zdárně horečku přeležela a i přesto, že mi mamka říkala, že bych dnes raději ještě měla zůstat doma, cítím se podstatně lépe. Sice mám ještě trochu kašel, ale to snad také brzy přejde.

Každopádně znáte ten pocit, když několik dní nevyjdete z domu a pak se rozhodnete opět jednou vydat do světa? Když na vás zas po dlouhé době spočinou paprsky slunce a vy potkáváte spoustu neznámých tváří, na které jste se už dlouho nemuseli dívat a musíte si opět dávat pozor na to, jak vypadáte, protože zatímco doma nic neřešíte, tak venku se bojíte, aby si vás náhodou nespletli s neandrtálcem? Ano, připadala jsem si, jak když mě pustili po roce z vězení. Ten úžasný pocit svobody, kdy má člověk radost prostě z toho, že už nemusí jen sedět na zadku a koukat do zdi.

Tak jsem dneska konečně mohla začít se zařizováním. No.. opravdu jen začít! Konečně mám ale tu úžasnou knížečku jménem Mezinárodní řidičský průkaz a také jsem si nechala ověřit plnou moc pro tátu. Takže jsem se už smířila s tím, že na párty budu v Americe chodit už jedině s krosnou na zádech, abych u sebe mohla nosit všechny dokumenty, které máme mít vždy a za všech okolností u sebe a nadobro se rozloučit s "psaníčky", které se vejdou akorát do ruky a do teď bohatě stačily na to, aby do nich člověk hodil jen občanku a pár drobáků a mohlo se jít trsat.

No zítra se asi trošku víc naběhám, ale moje nožky už by potřebovaly zase pořádně zabrat po těch pár dněch flákání se.

(tentokrát nezapomenu průběžně uložit - šikulka!)

Zároveň jsem se včera přesvědčila o tom, že ponocovat se opravdu nevyplácí! Chystala jsem se totiž jít spát (už asi hodinu..znáte to, když ještě potřebujete jenom "mrknout", co se dělo na facebooku během vaší nepřítomnosti), když v tom se zrovna připojily dětičky na skype a já už jen čekala, kdy to začne vyzvánět. A skutečně se tak stalo! Měla jsem se s někým vsadit, ale zrovna nikdo nebyl poblíž, protože všichni už narozdíl ode mě spali. Ale opravdu si nemohli vybrat lepší dobu na zavolání! Vypadala jsem jak strašák do zelí, popravdě se divím, že se Nicole nezděsila, co za úchyláka si to vybrala, že jí bude hlídat děti a jen se mile usmívala a omlouvala, že volají tak pozdě, ale že mě chtěly dětičky pozdravit. Tak proč ne, přece jen jsem s nimi už dlouho nemluvila, tak bylo milé je zase vidět. :) Každopadně mě zděsila jedna věc! Mimo jiné se zmínili o tom, že už přiští týden přijedu. ...Příští týden!!!! Neustále jsem si říkala, jak je to ještě daleko, že nejdřív musím udělat tohle, pak zase támhleto a nějak jsem to nevnímala, protože i když jsem měla pocit, že nic nedělám, tak jsem vlastně pořád měla co dělat a neustále mé myšlenky odbíhaly někam jinam, což bylo možná na druhou stranu dobře, že se zbytečně nestresuju, jak to obvykle mívam ve zvyku a všemu nechávám volný průběh. Touhle větou mě ale opravdu zaskočily! Najednou jsem si uvědomila, že to je už opravdu za chvilku. A nejedu jen navštívit přátele někam za Prahu, ale jedu někam hodně daleko k rodince, kterou jsem do teď viděla jen na fotkách nebo na kameře. Ale jak můžu být jeden den někde a příští týden na druhém konci světa? Je to pro mě nepředstavitelné asi jako bylo pro starověké Řeky, že by někdy lidé mohli umět létat. Je to také tím, že jsem nikdy tak daleko ještě nebyla. Tím, že jsem o něčem takovém celý život snila, ale připadalo mi to neustále tak daleko v mlze, že jsem skoro zapomněla pro to taky začít něco dělat. A teď je to tady! Neustále si říkám, jestli nejsem naivní, že bych si asi neměla pořád říkat, jak je ta rodinka úžasná a být připravená i na to, že můžou kdykoliv nastat nějaké trable. Ale já si to říkat musím! Musím se mít na co se těšit. Musím si snít o všech těch úžasných zážitcích, které tam zažiju a hlavně nerozplývejte se, když je k vám vaše HM vlídná skoro jako vaše vlastní a neustále vás uklidňuje, jak se vám bude snažit se vším pomáhat a dětičky vám každou chvíli dávají na jevo, jak se na vás těší tím, že vám posílají svoje fotky a videa, aby se pochlubily a volají vám o půlnoci, aby vás všechny společně mohly pozdravit.

Abych si ten poslední, čím dál tím kratší čas strávený ve své matičce Praze, co nejvíce zpříjemnila, snažím si to tu co nejvíce užít! A jaký lepší program může člověk na sobotní noc mít, než roller skating party? Juhuuu. Tak to bude rozlučka, jak se patří.. pěkně po Americku! :D

Na závěr bych chtěla poděkovat všem svým věrným fanouškům, kteří rádi čtou moje články, protože i přesto, že se nepovažuji za nijak zvlášť talentovaného pisálka, psaní mě baví, a tak mě těší, když to také někdo ocení. :)

5 dní do odletu

10. dubna 2012 v 14:54 Před odletem
Ok. Neukládat si průbežně rozepsané články se vážně nevyplácí. Když se vám sekne počítač a jste nuceni ho restartovat, tak už vás nic nezachrání.
Na cos sakra myslela, Zuzano?
Ale tak proč bych si to nenapsala ještě jednou..

Na úvod bych ráda reagovala na komentář, který jsem si přečetla pod mým minulým článkem..
Vážně je můj blog zmatený?
No upřímně by mě to ani nepřekvapovalo, protože by docela odpovídal mé povaze, protože obvykle mám v hlavě jeden velký chaos a popravdě jsem si říkala, že mám trošku zvláštní systém v psaní článků, takže chápu, že ne všichni čtenáři budou nadšení. Každopádně mě zarazila jedna věc.. Kde jsem na svém blogu psala o Indech?? Žádná rodinka Indů mi nikdy nepsala. Jestli jsem někde něco takového napsala, zřejmě jsem opět měla v hlavě zmatek a ani v tu chvíli nemyslela na to, co právě píšu (stává se mi docela často, ale opravdu nejsem na drogách!!).

Každopádně pro ty, kteří nebyli schopni se mým blogem prolouskat a přesto to ale vydrželi a stále je ještě zajímá, jak to se mnou vlastně všechno dopadne, tak tedy něco o mé rodince:
Jedu do AMERICKÉ rodinky žijící v North Andover v Massachussets, tedy asi 35 minut od Bostonu. Mají 4 holčičky, rozkošné blondýnky - 2, 5, 9 a 10 let. Malá chodí do preschool 2x do týdne na pár hodin, ostatní chodí normálně do školy a odpoledne tráví v country clubu v letních měsících, v zimě zas jezdí každý víkend na hory lyžovat. V létě také jezdí na chatu do Maine, kde mají loď. Všude bych jezdila s nimi, ale když se mi někdy nebude chtít, že bych měla nějaký vlatní program, tak jim to samozřejmě vadit nebude. Mají psa a velkou zahradu s trampolínou, pískovištěm s houpačkami a tenisovým kurtem.

A teď už k hlavnímu tématu! :))
Tak už se mi to blíží! A já samozřejmě v pátek nemohla dostat lepší dárek na rozloučenou, než horečku. Po třech letech. To vážně? Teď? Tak fajn! Challenge accepted and defeated. A od zítřka mi může začít to slavné zařizování všeho možného i nemožného.

Plná moc pro tátu
Zmocnění na poštu pro tátu
Mezinárodní řidičák
Odhlásit se z pracáku
Odhlásit se z pojišťovny
...

Nezapomněla jsem ještě na něco? Nevadí, kdyžtak můžu dopsat.

Na rodinku se opravdu těším. Stále si píšeme a jsou prostě ůžasní! Tak nějak už ale začínám propadat panice. Začínám si pomalu uvědomovat, že to není jen na týden nebo měsíc, co jedu pryč. Že lidi se kterými se vídám skoro denně už najednou hrozně dlouho neuvidím. Že nejedu jen někam pár kiláků za hranice, ale daleko za velkou louži, kde mě čeká velká zodpovědnost a i když se mi HM už teď snaží se vším pomoct, tak tam stejně budu v podstatě na všechno úplně sama. Snažím se na to ale nemyslet příliš a řekla bych, že se mi to docela daří. Jen se netěším na to loučení. Nerada brečím, obzvlášť před druhými, zatím se snažím tvářit, jak jsem statečná a nic mě nerozhází, ale už to vidím, jak tam budu stát na tom letišti a během sekundy se proměním v uslzenou želvu a až přiletím na to slavné letiště JFK, tak se mě tam akorát všichni leknou.

Taky jsem si před pár dny vzpomněla na video, které jsem jednou viděla. - odkaz zde - Jedna slečna si natočila každý den z roku 2011 a použila sekundové záběry a udělala z toho takové music video. Říkala jsem si, že by bylo zajímavé si něco takového natočit ze svého roku jako au-pair, a pak se na to potom roce nostalgicky podívat. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tento nápad vydrží (stejně jako všechny ostatní moje nápady) a taky jak to bude vůbec vypadat, když to budu natáčet na toho svého chcípáčka Cannona. Ale tak koukat na to budu stejně jenom já. :))