Můj sen jménem New York

26. února 2012 v 18:38 |  Tradiční cliché aneb Jak to všechno začalo
Nepamatuju se, kdy přesně jsem začala být "posedlá Amerikou", ale pamatuju si, že když mi bylo 11, dostala jsem plakát sochy svobody v New Yorku, který jsem si pověsila hned vedle plakátů boybandů Blue a Backstreet Boys, které jsem v té době milovala stejně jako každá druhá. I když jsem od malička měla spoustu přátel, kteří mě měli rádi a já měla ráda je, vždycky jsem si připadala nepochopená. Jako bych byla z jiného světa. Všichni byli spokojeni s tím, co měli. Nikdo z nich neměl velké sny a plány do budoucna jako já. Všichni na mě vždy koukali jako na velkého blázna a snílka a nikdy ve mě dostatečně nevěřili, protože byli příliš zaneprázdnění tím nudným stereotypem. Já jsem vždycky měla spoustu snů a je pravda, že zatím jsem si jich moc nesplnila. Ty největší ale byly vždy spojené s Amerikou. Také proto jsem se vždy zajímala o všechno s Amerikou spojené, jejich tradice, zvyky, zeměpis, školní systém, prostě cokoliv jsem se kde doslechla, jsem si hned zapamatovala. Ať už to byly pozitivní či negativní věci. Zřejmě díky tomu jsem se naučila tak dobře anglicky a díky tomu také dostala práci ve školce jako anglická učitelka, čímž jsem vlastně získala i praxi, která se mi teď bude hodit. Nejdřív jsem chtěla jet do Ameriky na výměnný pobyt na rok vrámci střední skoly, ale nebyla jsem dostatečně pilná studentka na to, abych dostala stipendium a naši si nemohli dovolit mi to zaplatit.

Nepamatuju si už, kdy a kde jsem se doslechla o au-pair, ale jakmile jsem se o této možnosti dozvěděla, hned jsem si o tom začala zjišťovat veškeré informace. Vlastně jsem chtěla vyjet už když mi bylo 18. Hned po střední. Věděla jsem, že nechci jít hned na výšku, protože školu jsem vždycky nesnášela, ale vždycky mě naši přesvědčovali, jak je důležitá. A tak jsem doufala, že po nabytých zkušenostech opět zatoužím po vzdělání a budu se chtít na školu opět vrátit. Nejsem ten typ člověka, co by dělal něco, co se od něj očekává. Mamka mě pořád přesvědčovala, jak je výška důlěžitá, ale já sama úplně necítila, že to opravdu tolik chci. Věděla jsem, že chci jít studovat něco uměleckého, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla roky příprav jako jiní studenti a doma se mi nedostalo úplně takové podpory jaké jsem očekávala a mamka mě vždy přesvědčovala, že nejlepší je hrát na jistotu, tak jsem to zkusila na architekturu, kde talentovky nebyly tak náročné jako na umělečtější obory jako je design nebo módní návrhářství. Do dnes toho lituju!! Měla jsem to aspoň zkusit. I kdyby mě třeba nebyli přijali, ale aspoň bych si to zkusila a do budoucna věděla, jak to tam chodí. Vždyť také vždycky říkám, že ČLOVĚK MŮŽE LITOVAT JEN TOHO, CO NEUDĚLAL!! Jako takové zadostiučinění mi bylo, že jsem u talentovek na architekturu dostala skoro plný počet bodů. Musím říct, že v tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že opravdu mám talent. U přijímaček jsem dostala tolik bodů, že jsem ani nemusela k pohovoru. Říkala jsem si, že to musí být osud. A vzhledem k mému úspěchu u přijímaček, které jsem měla za sebou dřív, než si mí spolužáci vůbec stihli podat všechny své přihlášky, rozhodla jsem se tedy na tu výšku jít. Je zvláštní, jak se někdy všechny ty věci semelou. A nevím, jak vy, ale já na osud věřím!

Jenže na výšce opravdu došlo k tomu, čeho jsem se obávala. Neměla jsem tam dostatečnou motivaci.. Ateliér, kde člověk musí vytvářet jen to, co je podle gusta architekta, který vás vede, protože jakmile si to uděláte po svém, tak je to špatně.. Ten neindividuální přístup a to jak nikdo celý půlrok nic neřeší a pak se člověk nenaděje a už má 20 neodevzdaných prací a nechtějí ho připustit ke zkoušce.. A tak jsem se po roce studia rozhodla ze školy odejít, protože bych tam stejně zřejmě už moc dlouho nevydržela. A za tu dobu, co jsem tam byla se to se mnou všechno vleklo už nebylo cesty zpátky. Spousta lidí mi říká, že jsem hloupá, že jsem to takhle nechala jít. Ale já prostě pořád neměla pocit, že je to to, co chci. Možná právě proto, že jsem neustále jen snila o tom, jak odsud vypadnout. Potom jsem si po pár měsících našla práci ve školce a říkala si, že se mi to aspoň bude hodit, až odjedu jako ta au-pair. Do teď nevím, proč jsem to tak odkládala. Vlastně teprve před nedávnem jsem si uvědomila, že jsem na tu výšku hned po maturitě ani nechtěla jít. A možná to byl právě ten důvod, proč jsem se tam moc dlouho neudržela. Protože i přes tu počáteční euforii, že už budu studovat jen zajímavé předměty, které se mi skutečně budou hodit, narozdíl od gymnázia, kde člověka nutí se biflovat veci, které možná nikdy nevyužije, tak nezajímavým způsobem, jsem hodně rychle spadla zase na zem a vrátila se do starých zaběhnutých kolejí a dělala věci jen proto, že jsem "musela" a ne proto, že jsem prostě chtěla být nejlepší.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím proč mi tak dlouho trvalo se konečně odhodlat k tomu začít si plnit sny a dělat to, co opravdu chci! Celý život mě všichni od všeho odrazovali. Rodiče, kamrádi, profesoři. Všichni mi říkali, ať nejsem tak naivní a radši sejdu zpátky na zem. Dlouho jsem to v sobě potlačovala a nikdy se necítila skutečně šťastná. Vlastně jsem vždycky měla pocit, že jsem jenom přežívala, jenom jsem čekala, až se konečně něco změní. Jenže žádná změna zatím nenastala, protože jediný, kdo tu změnu může udělat, jsem JÁ!

Miluju Američany, protože pro ně nic není nemožné. Stejně jako pro mě. Věřím, že když člověk něco opravdu chce a jde si za tím, tak toho dosáhne. Jenže Češi mají ve zvyku vše hned vzdávat. Kolikrát i ještě předtím než vůbec něco začnou dělat. Znám spoustu Američanů a kdykoliv jim řeknu o svých snech, přijde jim to všechno tak jednoduché! A ne jako Češi, kterým vše přijde nemožné a jen závidí těm, co skutečně něčeho dosáhnou, ať už jakkoliv. Ale vždyť to všechno také jednoduché je! Protože všechno je jen tak složité, jak složité to sami vidíme.

Vždycky jsem chtěla odjet do Ameriky. Daleko od všech těch lidí, kteří mě od všeho odrazovali. Konečně ukázat, co ve mně je. Do Ameriky, kde mé sebevědomí nebudou brát jako namyšlenost a povrchnost, ale jako něco, bez čeho si člověk těžko bude plnit své sny. Do Ameriky, kde je úspěch patřičně oceněn a kde nic není nemožné.

Zřejmě si říkáte, že Američany nějak moc opěvuji, ale tak to není. Samozřejmě jsou věci, které obdivuji na Češích a ve kterých se nám Američané nemůžou rovnat. Ano, říkám "nám", protože i když jsem vždycky chtěla žít kdekoli jinde, jen ne tady, vdžycky budu hrdá na to, odkud jsem, vždycky se sem budu ráda vracet a kdo ví, třeba nakonec jednou změním názor, vrátím se sem a zůstanu tu žít už napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mish Mish | Web | 26. února 2012 v 21:17 | Reagovat

Páni, Zuzko.. Jak kdybys mi mluvila z duše :))

2 Kristýna Kristýna | Web | 10. května 2012 v 19:20 | Reagovat

V pár věcech jsem viděla sebe :)) Jak kdyby jsi mluvila o mě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama