Únor 2012

Matchiiiiiing

29. února 2012 v 13:15 Matching
Matching matching matching matchiiiiing! :)
Asi si umíte představit, jak velkou mám radost, když se něco konečně posune a já mám zdárně první kapitolu za sebou. Přece jen ten plamínek naděje už začíná hořet o něco jasněji uprostřed té temnoty plné nejistoty a pochybností. Myslím, že kdyby mě teď někdo viděl, asi by si řekl, jak takového blázna mohlo napadnout starat se někomu o děti. Obrovský úsměv od ucha k uchu, poskakuju po celém bytě sem a tam a do toho plácám rukama, jako malé dítě, když za vašimi zády objeví schovanou nádobu se sladkostmi.

No uvidíme, jak dlouho mi ta euforie vydrží. Ale řekla bych, že ne déle jak jeden den. Potom začne opět ten stres, kdy se mi konečně ozve nějaká ta rodinka. Kontrolování mailu dvacetkrát denně, jestli mi už někdo nenapsal. Ne opravdu mne teď nezajímají slevy na eshopech, ani prezentace s roztomilými koťátky! Jaktože mi stále ještě žádná rodinka nenapsala? Vždyť už to jsou.......dva dny!!? No dobře, tak to ještě není tak dlouho. Ale stejně by už mohl konečně někdo napsat! Nebo si mě aspoň přidat do oblíbených. I kdyby to pak nemělo vyjít, ale aspoň pro ten dobrý pocit, že nic nění ztraceno.

Jsem zvědavá, kdy budu moct opět přispět do této rubriky něčím pozitivním. Samozřejmě doufám, že ne za moc dlouho. Ale teď už je čas nalít si skleničku dobrého vínka, pustit si tradičně na plné pecky starou desku Stievieho Wondera, zkoušet si své taneční kreace a užívat si alespoň do té doby, než někdo přijde domů a začne si zase stěžovat, "proč to musí tak hrozně řvát".

Co se mi honí hlavou

27. února 2012 v 9:53 Co od toho očekávám
Sotva jsem dokončila přihlášku, už uvažuju nad tím, kam bych chtěla, jakou bych si představovala rodinu, co všechno musím během toho roku stihnout, jaká místa chci navštívit, s kým vším se chci setkat, co všechno si za vydělané peníze koupím, jaké všechny kurzy chci navštěvovat..

Holky měly pravdu. Vyplněním a odesláním přihlášky stres nezmizel. Skutečně je stále tady! Zmizí vůbec ještě někdy? Nejdřív stres, aby se mi nějaká rodinka ozvala. Potom z toho, až si budeme volat přes skype, abych se jim zalíbila a oni se zalíbili mně a abych jim uměla odpovědět na všechny jejich záludné otázky, potom z vyřizování víza a dalších "blbostí", pak ze samotného letu a v neposlední řadě z toho, jaké bude soužití s mojí novou hf.

Jenže tohle všechno je ještě docela daleko. No zřejmě ne tak daleko, jak mi to přijde. Stejně jako všechno i tohle mi určitě hrozně rychle uteče a ani se nenaděju a budu stát na Americké půdě, potom uplyne den za dnem a já budu mít najednou celý ten rok za sebou. Opravdu jen doufám, že ten rok bude stát za to a splním si všechno, co jsem si slíbila, do puntíku.

Jenže než tohle všechno budu moct začít realizovat, musím především tu rodinku najít. Kdo ví kdy a kdo se mi ozve? Ozve se mi vůbec někdo? Nezůstává mi než doufat a neztrácet naději. Všude čtu, jak si holky hledají skvělé rodinky ve skvělých lokalitách..čeká na mě někde taky taková rodinka? Asi bych měla přestat nad vším tolik přemýšlet a nechat to tak, jak to je. Je to ale blbý pocit, když to teď nezavisí už jen na mně. Já udělala vše, co jsem mohla a teď musím čekat, jak na to zareagují rodinky. No teď bych radši měla jít dělat něco jiného a přestat nad tímhle konečně uvažovat, protože to stejně neovlivním. Alespoň ne do té doby, než se mi nějaká ta rodinka ozve...

Aha počkat, já vlastně ještě stále nemám tu přihlášku potvrzenou zahraniční agenturou... :))

Odeslání přihlášky

26. února 2012 v 19:30 První vyřizování
Vlastně ani nevím, jestli to ještě čtete, jestli jste to nevzdali hned po prvním odstavci prvního článku, nebo ještě dříve. I když mě psaní vždycky bavilo, nikdy jsem se nepovažovala za velkou spisovatelku a co mi už vůbec nikdy nešlo, je vyprávění. Ale budiž. Třeba jednou budu vděčná, že jsem si tenhle blog psala a zaznamela část svého života.

Tak jsem dala dohromady všechny papíry a zbylo mi už jen to video. To doufám, že ho dám ještě dnes dohromady a zítra budu moct zavolat Ditě a konečně odeslat přihlášku!! Konečně první krok mít za sebou a mít pocit, že jsem se někam posunula. Že všechen ten momentální stres má nejaký smysl a naděje, že nakonec všechno vyjde tak, jak si přeju! :)

Všem, kdo jsou na tom stejně jako já, držím palce, ať všechno vyjde. Přeju vám mnoho štěstí a taky pevné nervy. Nemám pocit, že bych je zrovna měla, ale co by člověk neudělal pro svůj sen. Pro něco, po čem celý život touží víc, než po čemkoliv jiném.. :)

Papírování

26. února 2012 v 19:22 První vyřizování
Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem vyplnila online registrační formulář u agentury, obdržela na mail formuláře pro reference a všechen ten stres mohl začít. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak náročné, tolik toho papírování. A k tomu ještě ten stres, abych to měla konečně všechno co nejdřív hotové! Když něco chci, jsem schopná pro to udělat vše. Ale co skutečně ovlivnit nemůžu je čas. Hrozně mě znervózňovalo, že jsem nemohla mít všechno v jeden den hotové. Domlouvat se jednotlivě se všemi kvůli referencím, vyplnení těch papírů o zdravotním stavu, natočení videa, jak si hraju s prckem, abych zaujala rodinku, u které pak strávím nastávající rok. A k tomu ještě ten stres, aby se to všechno stihlo do léta, abych pak mohla po tom roce hned nastoupit do školy (jestli mě tam tedy ovšem vezmou, ale to je zase jiná kapitola).

Samozřejmě jsem taky musela absolvovat pohovor. Ale musím se přiznat, že vzhledem k tomu, že vím, že mám angličitnu dobrou, tak jsem se ho ani nebála. V podstatě to probíhalo hrozně v pohodě a spíš jsme si s Ditou jen tak povídaly a já jí vrámci toho řekla o sobě různé informace, které si v průběhu našeho rozhovoru zaznamenávala na papír. Nevím, jestli to bylo zrovna to, co chtěla slyšet, ale to se pozná až jak se mi budou ozývat rodinky. Taky jsem se trošku bála, že budu v nevýhodě, když nemám zkušenosti s prací s dětmi pod 2 roky, ale nakonec jsem dokonce zjistila, že se svou praxí bych mohla jít do té extraordinaire. Tak po větším uvažování pro a proti jsem se rozhodla, že to zkusím. Challenge accepted! :D

I když teď stále ještě přežívám a čekám, až nastane změna, mám už alespoň dobrý pocit z toho, že vím, že pro to konečně něco dělám. Že jsem konečně vzala život do svých rukou a vykašlala se na to, co ostatní říkají.

Jo a mimochodem...ten psychotest?? Fakt největší blbost, co jsem kdy vyplňovala!! V tomhle jsou ti Američani fakt absurdní!! Fakt netuším, co tam chtěli slyšet. Obzvlášť, když se tam dalo odpovídat jen True/False, vždyť polovina těch otázek se dalo vykládat různými způsoby..

Malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro mne!

26. února 2012 v 19:13 Tradiční cliché aneb Jak to všechno začalo
Když se na konci listopadu majitelé rozhodli školku zavřít, bylo mi jasné, že teď je ten pravý čas na to, odjet. Do teď jsem o tom jen mluvila, ale teď jsem konečně začala něco dělat! I přesto, že jsem si au-pair pobytu zjišťovala spoustu věcí už v 18-ti, stále toho byla spousta, co jsem ještě nevěděla. Tak jsem začala pátrat ještě více a nakonec se začala rozhodovat pro jednu z agentur. Musím se přiznat, že jsem se rozhodla dříve než jsem vůbec do jedné z nich zašla na pohovor. Prostě jen podle toho, co jsem o nich slyšela od jiných. A také jsem se v první řadě dostala konečně k tomu, že jsem si po dvou letech udělala řidičák, na který jsem se těšila snad už od 1. třídy na základce. Neptejte se mě, proč jsem to neustále odkládala. ..nejdřív maturita, pak první rok na výšce..no kdybych opravdu chtěla, tak bych si ten čas našla. Proč jsem prostě nemohla jít rovnou ke zkoušce? Bez autoškoly? Vůbec se mi nechtělo jezdit s nějakým cizím oplzlým dědkem v autě, který mě bude akorát buzerovat. Vždyť za volant mě táta pustíl už v 16-ti. No nakonec můj instruktor nebyl oplzlý a ani mě příliš nebuzeroval a i když jsem byla nervózní a celé dva dny zkoušek se klepala jak ratlík, abych to udělala a nemusela čekat další měsíc, než si konečně budu moct podat přihlášku, jsem všechno úspěšně zvládla. A já konečně udělala jeden velký krok ke splnění svého snu.

Proč au-pair?

26. února 2012 v 19:00 Tradiční cliché aneb Jak to všechno začalo
Vzhledem k tomu, že naši si nemohli dovolit zaplatit mi výměnný pobyt v USA vrámci střední školy, rohodla jsem se pro au-pair pobyt. Teď jsem se konečně odhodlala pro to přestat konečně jen snít, ale hlavně začít si plnit své sny!
Musím se přiznat, že narozdíl od jiných holek, pro které je práce au-pair jen nejjednodušší způsob, jak se dostat do Ameriky, já mám práci s dětmi opravdu ráda a budu to dělat mnohem radějí, než třeba někde mýt nádobí nebo celé dny rozvážet noviny. Moje sestřenice dělala au-pair tady v Praze jedné německé rodině a jeden čas jsem tam bývala dost často, takže jsem měla takový obrázek o tom, co to znamená být au-pair, přímo z první ruky. Musím říct, že vcelku se tam měla dost dobře. Pracovní dobu měla pravidelnou 6 hodin od 9 ráno, takže pak měla vždy celé odpoledne pro sebe + volné víkendy. No nevím, jak to vidíte vy, ale pro mě to je úplný ideál. Každý den jim tam chodila uklízet uklízečka (nevím, co by bez ní dělali, protože sami byli teda hrozně nepořádní!!), takže sestřenka tam jen vypomáhala s praním prádla a střídali se v přípravě jídla a mytí nádobí, což mi přijde fér. Je teda pravda, že bylo pár chvil, kdy jsem si říkala, že au-pair snad nikdy dělat nebudu. I přesto, že kdykoliv jsem tam přišla byli ke mně velice přátelští a vzhledem k tomu, že uměli dobře anglicky, vždy si se mnou rádi popovídali, dokonce jsem se seznámila i s babičkou, když tam byla jednou na návštěvě a párkrát jsem s nimi i posnídala, bylo pár momentů, kdy jsem si říkala, že tohle bych teda nesnesla. Už si přesně nepamatuju, jak to bylo, ale vím, že se k ní párkrát zachovali "prostě jako ke služce". Já vím, že vpodstatě to je práce, kterou vykonávala, ale ať už člověk dělá jakoukoliv práci, zaslouží si uctivé chování. A já bych prostě nesnesla, kdyby se mnou takhle někdo jednal. Mně nedělá roblém pro druhé něco udělat, když jsou na mě slušní. Ale jakmile mě berou jako samozřejmost, tak to mě dokáže pořádně naštvat a kdyby takhle se mnou jednali častěji, asi by nám to úplně neklapalo.

I přesto jsem ale stále rozhodnutá jako au-pair vyjet. Přece jen je to i pro mne ta nejjednodušší cesta, jak se tam dostat :)). Akorát já narozdíl od ostatních slečen, pro které je to jen takové krádkodobé dobrodružství, mám v plánu tam poté zůstat studovat. Jasně, nikdy jsem tam nebyla, takže stejně pořád nemůžu říct, že to tam skutečně budu tak milovat, jak si představuju. A možná nakonec zjistím, že to vůbec nebylo takové, jak jsem si to představovala a prostě se rozhodnu odjet zase někam jinam. Vždyť mám tolik míst v záloze, kdybych zjistila, že tohle není to pravé ořechové. Ale uvidíme :)) Rozhodně nejsem z těch lidí, kteří říkají, že raději nemají velká očekávání, protože potom je alespoň nemůže nic zklamat. Já naopak mívám očekávání často až příliš velká, někdy je realita ještě lepší a jindy je to katastrofa. Ale mě to nijak nevyvede z míry. Prostě si řeknu, že to byl osud. Poučím se a jdu dál. Vždyť vím, že všechno nemůže být úžasné. To bychom to pak neuměli dostatečně ocenit.

Můj sen jménem New York

26. února 2012 v 18:38 Tradiční cliché aneb Jak to všechno začalo
Nepamatuju se, kdy přesně jsem začala být "posedlá Amerikou", ale pamatuju si, že když mi bylo 11, dostala jsem plakát sochy svobody v New Yorku, který jsem si pověsila hned vedle plakátů boybandů Blue a Backstreet Boys, které jsem v té době milovala stejně jako každá druhá. I když jsem od malička měla spoustu přátel, kteří mě měli rádi a já měla ráda je, vždycky jsem si připadala nepochopená. Jako bych byla z jiného světa. Všichni byli spokojeni s tím, co měli. Nikdo z nich neměl velké sny a plány do budoucna jako já. Všichni na mě vždy koukali jako na velkého blázna a snílka a nikdy ve mě dostatečně nevěřili, protože byli příliš zaneprázdnění tím nudným stereotypem. Já jsem vždycky měla spoustu snů a je pravda, že zatím jsem si jich moc nesplnila. Ty největší ale byly vždy spojené s Amerikou. Také proto jsem se vždy zajímala o všechno s Amerikou spojené, jejich tradice, zvyky, zeměpis, školní systém, prostě cokoliv jsem se kde doslechla, jsem si hned zapamatovala. Ať už to byly pozitivní či negativní věci. Zřejmě díky tomu jsem se naučila tak dobře anglicky a díky tomu také dostala práci ve školce jako anglická učitelka, čímž jsem vlastně získala i praxi, která se mi teď bude hodit. Nejdřív jsem chtěla jet do Ameriky na výměnný pobyt na rok vrámci střední skoly, ale nebyla jsem dostatečně pilná studentka na to, abych dostala stipendium a naši si nemohli dovolit mi to zaplatit.

Nepamatuju si už, kdy a kde jsem se doslechla o au-pair, ale jakmile jsem se o této možnosti dozvěděla, hned jsem si o tom začala zjišťovat veškeré informace. Vlastně jsem chtěla vyjet už když mi bylo 18. Hned po střední. Věděla jsem, že nechci jít hned na výšku, protože školu jsem vždycky nesnášela, ale vždycky mě naši přesvědčovali, jak je důležitá. A tak jsem doufala, že po nabytých zkušenostech opět zatoužím po vzdělání a budu se chtít na školu opět vrátit. Nejsem ten typ člověka, co by dělal něco, co se od něj očekává. Mamka mě pořád přesvědčovala, jak je výška důlěžitá, ale já sama úplně necítila, že to opravdu tolik chci. Věděla jsem, že chci jít studovat něco uměleckého, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla roky příprav jako jiní studenti a doma se mi nedostalo úplně takové podpory jaké jsem očekávala a mamka mě vždy přesvědčovala, že nejlepší je hrát na jistotu, tak jsem to zkusila na architekturu, kde talentovky nebyly tak náročné jako na umělečtější obory jako je design nebo módní návrhářství. Do dnes toho lituju!! Měla jsem to aspoň zkusit. I kdyby mě třeba nebyli přijali, ale aspoň bych si to zkusila a do budoucna věděla, jak to tam chodí. Vždyť také vždycky říkám, že ČLOVĚK MŮŽE LITOVAT JEN TOHO, CO NEUDĚLAL!! Jako takové zadostiučinění mi bylo, že jsem u talentovek na architekturu dostala skoro plný počet bodů. Musím říct, že v tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že opravdu mám talent. U přijímaček jsem dostala tolik bodů, že jsem ani nemusela k pohovoru. Říkala jsem si, že to musí být osud. A vzhledem k mému úspěchu u přijímaček, které jsem měla za sebou dřív, než si mí spolužáci vůbec stihli podat všechny své přihlášky, rozhodla jsem se tedy na tu výšku jít. Je zvláštní, jak se někdy všechny ty věci semelou. A nevím, jak vy, ale já na osud věřím!

Jenže na výšce opravdu došlo k tomu, čeho jsem se obávala. Neměla jsem tam dostatečnou motivaci.. Ateliér, kde člověk musí vytvářet jen to, co je podle gusta architekta, který vás vede, protože jakmile si to uděláte po svém, tak je to špatně.. Ten neindividuální přístup a to jak nikdo celý půlrok nic neřeší a pak se člověk nenaděje a už má 20 neodevzdaných prací a nechtějí ho připustit ke zkoušce.. A tak jsem se po roce studia rozhodla ze školy odejít, protože bych tam stejně zřejmě už moc dlouho nevydržela. A za tu dobu, co jsem tam byla se to se mnou všechno vleklo už nebylo cesty zpátky. Spousta lidí mi říká, že jsem hloupá, že jsem to takhle nechala jít. Ale já prostě pořád neměla pocit, že je to to, co chci. Možná právě proto, že jsem neustále jen snila o tom, jak odsud vypadnout. Potom jsem si po pár měsících našla práci ve školce a říkala si, že se mi to aspoň bude hodit, až odjedu jako ta au-pair. Do teď nevím, proč jsem to tak odkládala. Vlastně teprve před nedávnem jsem si uvědomila, že jsem na tu výšku hned po maturitě ani nechtěla jít. A možná to byl právě ten důvod, proč jsem se tam moc dlouho neudržela. Protože i přes tu počáteční euforii, že už budu studovat jen zajímavé předměty, které se mi skutečně budou hodit, narozdíl od gymnázia, kde člověka nutí se biflovat veci, které možná nikdy nevyužije, tak nezajímavým způsobem, jsem hodně rychle spadla zase na zem a vrátila se do starých zaběhnutých kolejí a dělala věci jen proto, že jsem "musela" a ne proto, že jsem prostě chtěla být nejlepší.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím proč mi tak dlouho trvalo se konečně odhodlat k tomu začít si plnit sny a dělat to, co opravdu chci! Celý život mě všichni od všeho odrazovali. Rodiče, kamrádi, profesoři. Všichni mi říkali, ať nejsem tak naivní a radši sejdu zpátky na zem. Dlouho jsem to v sobě potlačovala a nikdy se necítila skutečně šťastná. Vlastně jsem vždycky měla pocit, že jsem jenom přežívala, jenom jsem čekala, až se konečně něco změní. Jenže žádná změna zatím nenastala, protože jediný, kdo tu změnu může udělat, jsem JÁ!

Miluju Američany, protože pro ně nic není nemožné. Stejně jako pro mě. Věřím, že když člověk něco opravdu chce a jde si za tím, tak toho dosáhne. Jenže Češi mají ve zvyku vše hned vzdávat. Kolikrát i ještě předtím než vůbec něco začnou dělat. Znám spoustu Američanů a kdykoliv jim řeknu o svých snech, přijde jim to všechno tak jednoduché! A ne jako Češi, kterým vše přijde nemožné a jen závidí těm, co skutečně něčeho dosáhnou, ať už jakkoliv. Ale vždyť to všechno také jednoduché je! Protože všechno je jen tak složité, jak složité to sami vidíme.

Vždycky jsem chtěla odjet do Ameriky. Daleko od všech těch lidí, kteří mě od všeho odrazovali. Konečně ukázat, co ve mně je. Do Ameriky, kde mé sebevědomí nebudou brát jako namyšlenost a povrchnost, ale jako něco, bez čeho si člověk těžko bude plnit své sny. Do Ameriky, kde je úspěch patřičně oceněn a kde nic není nemožné.

Zřejmě si říkáte, že Američany nějak moc opěvuji, ale tak to není. Samozřejmě jsou věci, které obdivuji na Češích a ve kterých se nám Američané nemůžou rovnat. Ano, říkám "nám", protože i když jsem vždycky chtěla žít kdekoli jinde, jen ne tady, vdžycky budu hrdá na to, odkud jsem, vždycky se sem budu ráda vracet a kdo ví, třeba nakonec jednou změním názor, vrátím se sem a zůstanu tu žít už napořád.