První dojmy z rodinky

29. dubna 2012 v 20:00 |  Life in the US
Tak zatím se rodinka zdá být hrozně super. Holky jsou zlatíčka, dobře mě přijaly a kupodivu, když jim člověk něco řekne, tak fakt poslechnou. Je mi naprosto jasné, že to takhle nebude pořád, ale tohle je dobrý začátek. Pokojíček mám opravdu krásný, rozhodně jsem nečekala, že by mohl být takhle krásně sladěný a vybavený. Je teda malý, ostatně jako celý baráček, ale stejně krásný jako celý baráček.

Dneska jsme byli s HM a její kamarádkou na pláži spolu s jejich dětmi. Byla sranda, docela jsme si pokecaly a já si postupně zvykám, že angličtina bude od teď jazyk #1, který budu všude kolem slýchat. Na pláži bylo úžasně, i přesto, že jsem se namazala, jsem se stihla i spálit a pak jsme šli na skvělou zmrzlinku.

Taky jsem si všimla, co se mi na mojí rodince (zatím) líbí. Host mom mě od začátku bere jako takovou kamarádku. Taky se mi líbí, jak nic neřeší. Že, když něco děti vylijí, tak jim hned nenadávají do nešiků a nenaštvou se, že měly dávat větší pozor, ale prostě se tomu jen zasmějí, vždyť to se může stát každému, tak se to holt vypere. Taky se mi líbí jejich přístup co se peněz týče. V Praze jsem se neustále setkávala jen se zaměstnavateli, kteří se neustále snažili najít způsob, jak ušetřit na svých zaměstnancích. Ale než jsme jeli dneka na pláž, musela HM ještě zaplatit jejich zaměstnancům a když děti byly naštvané, že se na pláž nejelo rovnou, tak jim vysvětlovala, že ti lidé mají také rodiny, které potřebují živit. Také jsem se včera stala oficiálně členem rodiny, když jsem dostala jejich 2 firemní mikiny. :D A hlavně hádejte co! Od té doby, co jsem přijela se na mě HD dokonce už několikrát usmál! A opravdu se zdá být loving father, jak HM tvrdila.

Vtipné mi přijde, že po orientation mi v některých věcech vůbec nepřijdou jako Američani. Když jsem se ráno sprchovala, tak mi tam vlezla druhá nejmladší, že si potřebuje vyčistit zuby, že stejně budu za závěsem. Tak jsem jí pak musela vyhánět, abych vůbec mohla vylézt ze sprchy. Další věc mi přijde vtípná, že ty dvě nejmladší se ani neobtěžují zavírat dveře, když jdou na záchod a ta nejmladší (3) se dneska převlékala do plavek a ještě mi je ukazovala, když byla nahá, tak já už ničemu nerozumim. Hlavně, že před americkými dětmi nemáme chodit nahé a máme respektovat to, že ony se nerady slkají před druhými. :D Tak fajn! Jsou ale věci, ve kterých mi přijdou typicky američtí! Je pravda, že mi rodinka tvrdí, že jí zdravě a je pravda, že jsou všichni hubení jak párátka, takže do rodinky skutečně dobře zapadám, ale dneska když jsme byli na pláži, tak kařdý dostal sendvič k obědu a pak když měl někdo hlad, dostal burritos nebo m&ms? Tak kdybych tohle jedla doma na hlad, tak bych akorát dostala od mamky na zadek.

No tak si tu postupně zvykám, jen je to tu takové zvláštní, když tu nemám ještě žádné kamarády. Nikdo, s kým bych zašla na kafe nebo koho bych navštívila a mohla se s ním podělit o všechny svoje pocity, ale doufám, že to se brzy změní. Moje rodinka mi chybí, ale nějak zatím ani nemám čas myslet na to, co se děje zpátky v ČR a jsem ráda, když si vůbec najdu čas odepsat svým nejbližším.
 

Orientation

29. dubna 2012 v 19:57 |  Life in the US
Paní na orientation nám řekla, že když jsme všichni dorazili do hotelu, určitě jsme se nemohli dočkat, až konečně budeme moct jet za našimi rodinkami a rozhodně se nám nechce 4 dny prosedět v hotelu, když venku je tak krásně, ale až se bude blížit konec, budeme si přece jen říkat, že bychom tam ještě pár dní zůstali. A přesně tak to bylo!

Říkala nám, že pro nás bude těžké loučení s novými kamarádkami, které si tam uděláme a i když já jsem nebrečela, když jsem se s holkama loučila, tak jsem přece jen byla dost nervózní z toho, že odcházím někam do neznáma, zatímco tam jsem si našla pár fajn holek, se kterými jsem si rozuměla, ale hlavně se kterými jsem byla na stejné vlně. Kdo jiný by mě mohl chápat lépe, než holky, které jsou na tom přesně stejně jak já? Jenže, když jsem se měla sejít s rodinkou, byla jsem na to úplně sama. Teda vlastně, jsme byly dvě, kdo jsme vystupovaly na stejné vlakové zastávce, ale pak si nás naše HM odvedly každou na opačnou stranu a byly jsme v tom úplně samy.

Tak z orientation mám takové smíšené pocity. Ale to se asi dalo čekat. Na jednu stranu jsem tam potkala spoustu super holek, dozvěděla se tam spoustu zajímavých a užitečných věcí, poprvé zašla do pravého amerického mall, poprvé se tam setkala s hromadou Američanů na jednom místě, měla čas se poohlédnout po okolí a to ani nemluvím o tom krásném počasí, které nás tu v té velké zemi uvítalo.

Chvílemi byly ale přednášky opravdu nudné. Občas, když paní mluvila o tom, jak Američané dělají různé věci a tvářila se, jak když jinde to takhle neděláme, ale rozhodně bychom měli, protože i když na jednu stranu tvrdila, jak nikdo nemůže říct, jaký způsob dělání věcí je ten správný, tak z ní pořád byl znát její "patriotismus" a tvářila se, že ten nejlepší způsob výchovy dětí a jednání s lidmi je ten americký. Rozhodně jí nemůžu oponovat. Jsou věci, které se mi na Američanech líbí a rozhodně s myslím, že by se od nich Češi mohli naučit. Ale zároveň je spousta věcí, které by se mohli Američané učit od nás. Kolikrát jsem měla chuť vstát a říct, že to děláme úplně stejně, tak se nemusí tvářit, že jsou něco víc. A co jsem zatím měla tak možnost postřehnout, tak nevím, jestli jsou to jen děti kolem mě, ale české děti mi přijdou mnohem šikovnější. Je pravda, že Američané mají ve zvyku svoje děti chválit za každou blbost, což se mi na jednu stranu líbí, protože to royhodně podporuje jejich sebevědomí. Na druhou stranu mi oproti českým dětem v některých věcech přijdou dost opožděné. Hlavně, že už od 5-ti let hrají soccer, lacrosse a bůh ví co ještě.

A to nemluvím o té klimatizaci v hotelu nastavené na bod mrazu. Takže skutečně to tak nemají jen holky, které jedou přes APC. Upozorňvoali nás, že Brazilkám zřejmě bude zima, ale že to nebudou vypínat, protože by tam byl hrozný vzduch. Což chápu, ale nevím, proč to nemohli jen trochu ztlumit. Nehledě na to, že ne jen Brazilkám byla zima a to by člověk řekl, že budu vytrénovaná z té Ruské zimy, která naší republiku letos zasáhla.

No každopádně jinak jsem ráda, že jsem tady. Lidé jsou všude hrozně milí. Číšníci usměvaví a hrozně ochotní, ne jako u nás. Zatím, kdykoliv jsem potřebovala s něčím poradit, tak nikdo s tím neměl problém. Lidé mi tu přijdou přátelští a všechno je tu zatím super. :))

International Driver's Licence - Check!

11. dubna 2012 v 21:00 |  Před odletem
Tak super! Jako poslušný pacient jsem opravdu zdárně horečku přeležela a i přesto, že mi mamka říkala, že bych dnes raději ještě měla zůstat doma, cítím se podstatně lépe. Sice mám ještě trochu kašel, ale to snad také brzy přejde.

Každopádně znáte ten pocit, když několik dní nevyjdete z domu a pak se rozhodnete opět jednou vydat do světa? Když na vás zas po dlouhé době spočinou paprsky slunce a vy potkáváte spoustu neznámých tváří, na které jste se už dlouho nemuseli dívat a musíte si opět dávat pozor na to, jak vypadáte, protože zatímco doma nic neřešíte, tak venku se bojíte, aby si vás náhodou nespletli s neandrtálcem? Ano, připadala jsem si, jak když mě pustili po roce z vězení. Ten úžasný pocit svobody, kdy má člověk radost prostě z toho, že už nemusí jen sedět na zadku a koukat do zdi.

Tak jsem dneska konečně mohla začít se zařizováním. No.. opravdu jen začít! Konečně mám ale tu úžasnou knížečku jménem Mezinárodní řidičský průkaz a také jsem si nechala ověřit plnou moc pro tátu. Takže jsem se už smířila s tím, že na párty budu v Americe chodit už jedině s krosnou na zádech, abych u sebe mohla nosit všechny dokumenty, které máme mít vždy a za všech okolností u sebe a nadobro se rozloučit s "psaníčky", které se vejdou akorát do ruky a do teď bohatě stačily na to, aby do nich člověk hodil jen občanku a pár drobáků a mohlo se jít trsat.

No zítra se asi trošku víc naběhám, ale moje nožky už by potřebovaly zase pořádně zabrat po těch pár dněch flákání se.

(tentokrát nezapomenu průběžně uložit - šikulka!)

Zároveň jsem se včera přesvědčila o tom, že ponocovat se opravdu nevyplácí! Chystala jsem se totiž jít spát (už asi hodinu..znáte to, když ještě potřebujete jenom "mrknout", co se dělo na facebooku během vaší nepřítomnosti), když v tom se zrovna připojily dětičky na skype a já už jen čekala, kdy to začne vyzvánět. A skutečně se tak stalo! Měla jsem se s někým vsadit, ale zrovna nikdo nebyl poblíž, protože všichni už narozdíl ode mě spali. Ale opravdu si nemohli vybrat lepší dobu na zavolání! Vypadala jsem jak strašák do zelí, popravdě se divím, že se Nicole nezděsila, co za úchyláka si to vybrala, že jí bude hlídat děti a jen se mile usmívala a omlouvala, že volají tak pozdě, ale že mě chtěly dětičky pozdravit. Tak proč ne, přece jen jsem s nimi už dlouho nemluvila, tak bylo milé je zase vidět. :) Každopadně mě zděsila jedna věc! Mimo jiné se zmínili o tom, že už přiští týden přijedu. ...Příští týden!!!! Neustále jsem si říkala, jak je to ještě daleko, že nejdřív musím udělat tohle, pak zase támhleto a nějak jsem to nevnímala, protože i když jsem měla pocit, že nic nedělám, tak jsem vlastně pořád měla co dělat a neustále mé myšlenky odbíhaly někam jinam, což bylo možná na druhou stranu dobře, že se zbytečně nestresuju, jak to obvykle mívam ve zvyku a všemu nechávám volný průběh. Touhle větou mě ale opravdu zaskočily! Najednou jsem si uvědomila, že to je už opravdu za chvilku. A nejedu jen navštívit přátele někam za Prahu, ale jedu někam hodně daleko k rodince, kterou jsem do teď viděla jen na fotkách nebo na kameře. Ale jak můžu být jeden den někde a příští týden na druhém konci světa? Je to pro mě nepředstavitelné asi jako bylo pro starověké Řeky, že by někdy lidé mohli umět létat. Je to také tím, že jsem nikdy tak daleko ještě nebyla. Tím, že jsem o něčem takovém celý život snila, ale připadalo mi to neustále tak daleko v mlze, že jsem skoro zapomněla pro to taky začít něco dělat. A teď je to tady! Neustále si říkám, jestli nejsem naivní, že bych si asi neměla pořád říkat, jak je ta rodinka úžasná a být připravená i na to, že můžou kdykoliv nastat nějaké trable. Ale já si to říkat musím! Musím se mít na co se těšit. Musím si snít o všech těch úžasných zážitcích, které tam zažiju a hlavně nerozplývejte se, když je k vám vaše HM vlídná skoro jako vaše vlastní a neustále vás uklidňuje, jak se vám bude snažit se vším pomáhat a dětičky vám každou chvíli dávají na jevo, jak se na vás těší tím, že vám posílají svoje fotky a videa, aby se pochlubily a volají vám o půlnoci, aby vás všechny společně mohly pozdravit.

Abych si ten poslední, čím dál tím kratší čas strávený ve své matičce Praze, co nejvíce zpříjemnila, snažím si to tu co nejvíce užít! A jaký lepší program může člověk na sobotní noc mít, než roller skating party? Juhuuu. Tak to bude rozlučka, jak se patří.. pěkně po Americku! :D

Na závěr bych chtěla poděkovat všem svým věrným fanouškům, kteří rádi čtou moje články, protože i přesto, že se nepovažuji za nijak zvlášť talentovaného pisálka, psaní mě baví, a tak mě těší, když to také někdo ocení. :)
 


5 dní do odletu

10. dubna 2012 v 14:54 |  Před odletem
Ok. Neukládat si průbežně rozepsané články se vážně nevyplácí. Když se vám sekne počítač a jste nuceni ho restartovat, tak už vás nic nezachrání.
Na cos sakra myslela, Zuzano?
Ale tak proč bych si to nenapsala ještě jednou..

Na úvod bych ráda reagovala na komentář, který jsem si přečetla pod mým minulým článkem..
Vážně je můj blog zmatený?
No upřímně by mě to ani nepřekvapovalo, protože by docela odpovídal mé povaze, protože obvykle mám v hlavě jeden velký chaos a popravdě jsem si říkala, že mám trošku zvláštní systém v psaní článků, takže chápu, že ne všichni čtenáři budou nadšení. Každopádně mě zarazila jedna věc.. Kde jsem na svém blogu psala o Indech?? Žádná rodinka Indů mi nikdy nepsala. Jestli jsem někde něco takového napsala, zřejmě jsem opět měla v hlavě zmatek a ani v tu chvíli nemyslela na to, co právě píšu (stává se mi docela často, ale opravdu nejsem na drogách!!).

Každopádně pro ty, kteří nebyli schopni se mým blogem prolouskat a přesto to ale vydrželi a stále je ještě zajímá, jak to se mnou vlastně všechno dopadne, tak tedy něco o mé rodince:
Jedu do AMERICKÉ rodinky žijící v North Andover v Massachussets, tedy asi 35 minut od Bostonu. Mají 4 holčičky, rozkošné blondýnky - 2, 5, 9 a 10 let. Malá chodí do preschool 2x do týdne na pár hodin, ostatní chodí normálně do školy a odpoledne tráví v country clubu v letních měsících, v zimě zas jezdí každý víkend na hory lyžovat. V létě také jezdí na chatu do Maine, kde mají loď. Všude bych jezdila s nimi, ale když se mi někdy nebude chtít, že bych měla nějaký vlatní program, tak jim to samozřejmě vadit nebude. Mají psa a velkou zahradu s trampolínou, pískovištěm s houpačkami a tenisovým kurtem.

A teď už k hlavnímu tématu! :))
Tak už se mi to blíží! A já samozřejmě v pátek nemohla dostat lepší dárek na rozloučenou, než horečku. Po třech letech. To vážně? Teď? Tak fajn! Challenge accepted and defeated. A od zítřka mi může začít to slavné zařizování všeho možného i nemožného.

Plná moc pro tátu
Zmocnění na poštu pro tátu
Mezinárodní řidičák
Odhlásit se z pracáku
Odhlásit se z pojišťovny
...

Nezapomněla jsem ještě na něco? Nevadí, kdyžtak můžu dopsat.

Na rodinku se opravdu těším. Stále si píšeme a jsou prostě ůžasní! Tak nějak už ale začínám propadat panice. Začínám si pomalu uvědomovat, že to není jen na týden nebo měsíc, co jedu pryč. Že lidi se kterými se vídám skoro denně už najednou hrozně dlouho neuvidím. Že nejedu jen někam pár kiláků za hranice, ale daleko za velkou louži, kde mě čeká velká zodpovědnost a i když se mi HM už teď snaží se vším pomoct, tak tam stejně budu v podstatě na všechno úplně sama. Snažím se na to ale nemyslet příliš a řekla bych, že se mi to docela daří. Jen se netěším na to loučení. Nerada brečím, obzvlášť před druhými, zatím se snažím tvářit, jak jsem statečná a nic mě nerozhází, ale už to vidím, jak tam budu stát na tom letišti a během sekundy se proměním v uslzenou želvu a až přiletím na to slavné letiště JFK, tak se mě tam akorát všichni leknou.

Taky jsem si před pár dny vzpomněla na video, které jsem jednou viděla. - odkaz zde - Jedna slečna si natočila každý den z roku 2011 a použila sekundové záběry a udělala z toho takové music video. Říkala jsem si, že by bylo zajímavé si něco takového natočit ze svého roku jako au-pair, a pak se na to potom roce nostalgicky podívat. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tento nápad vydrží (stejně jako všechny ostatní moje nápady) a taky jak to bude vůbec vypadat, když to budu natáčet na toho svého chcípáčka Cannona. Ale tak koukat na to budu stejně jenom já. :))

3 víkendy do odletu

27. března 2012 v 13:21 |  Před odletem
Tak jsem se rozhodla zase jednou po dlouhé době napsat článek. V poslední době se mi tak nějak do toho nechtělo a přišlo mi, že ani není moc o čem psát..

No všechno na mě nějak dolehlo v den, kdy jsem si na úřad šla vyzvednout pas a ještě ten den šla s taťkou kupovaat kufry. Najednou mi došlo, že fakt letím někam hodně daleko na hodně dlouhou dobu. Událo se pár dalších okolností a já pak večer seděla doma a brečela. No přes to jsem se už nějakk přenesla a začala se na svůj odlet hrozně těšit.

2i - image hosting zdarma

Začala jsem si vyřizovat všechno potřebné..pojištění od České pojišťovny přímo pro au-pirky, které se mi zdálo nejvýhodnější, zrušila si účet v bance a založila si nový, výhodnější, teď ještě oběhat pár doktorů, jít se odhlásit na pracák a pak už jen čekat, až se mi konečně objeví letenka na roomu. :)

No je fakt, že teď toho mám hodně co dělat..vychodit vstupy do Dance Stationu a do posilky, do toho fashion design kurzy a všechno do obíhání.. ale aspoň celé dny nesedím doma na zadku a nenudím se, když už od konce února nemm práci. Taky si snažím tady těch posledních pár týdnů v Praze dostatečně užít, což jsem ale zjistila, že jsem si na to zřejmě nevybrala yrovna to nejlepší období, protože na mě věčně nikdo nemá čas, protože maturují, jezdí na soutěže nebo jsou nemocní.. to to nemůžou odložit až tady nebudu?? Vždyť pak na to budou mít celý rok! :D

Taky jsem byla minulý čtvrtek na ambasádě. Myslela jsem, Bůh ví jak dlouho nebudu muset čekat na volný termín a ono se dalo objednat hned na následující den. Tak jsem si vybrala ten nejvíc vyhovující a na poslední chvíli se ještě zašla vyměnit dolary a zplatit kurýra a šla jsem a přitom se modlila, abych měla všechno potřebné a neposlali mě domů, ať si přijdu jindy. No nakonec jsem měla všechno, jak bylo třeba a dokonce k mému překvapení byli na ambasádě všichni hrozně milí. aní na přepážce se mě zeptala na pár otázek týkajících se mého pobytu v USA a bez jakéhokoliv protahování mi vízum schválila. Dnes mi má kurýr pas s vízem přivézt, tak jsem zvědavá, kdy dorazí. No prý to má být mezi 12.-16. hodinou, ale jak znám tyhle dopravní společnosti, tak dorazí nejdříve v 6 večer, jestli vůbec. No šla bych si teď zacvičit, ale jak se znám, tak zazvoní zrovna, když se budu nejvíc potit. :))

Jo! Už nevím, kdo přesně to byl, ale někdo z holek ze skupiny http://www.facebook.com/groups/czech.slovak.aupairs/ objevil video Jillian - 30 Day Shred, podle kterého jsem taky začla cvičit, ale vzhledem k mé nepříliš silné vůli jsem to asi po 5-ti dnech vzdala. Teď jsem si ale dala předsevzetí, že když tedy cestuji k rodině, která chodí sportovat snad každý den, že tam nemůžu přijít úplně bez fyzičky, zvlášť teď po zimě, kdy jsem asi 3 měsíce nedělala VŮBEC NIC!! No motivace je očividně veliká, zvlášť když mám pořád před očima ty modelky z Victoria Secret, které podle toho prý taky cvičí, tak to by bylo, abych po těch 30 dnech neměla postavičku jako ony. :)) No dneska je to už 4. den 2. levelu. No sice mám vždycky pocit, že chcípnu, ale stojí mi to za to! :)) A hlavně na sobě skutečně cítím, že mám den ode dne lepší výdrž, takže aspoň vidím, že to skutečně k něčemu je. :)

A na závěr pro ty, kdo ještě neznají mojí mamku, tak je to hrozný úchyl na dárky! Asi si říkáte, proč to sem tahám, ale za chvilku k tomu dojdu. Samozřejmě o tom, že jedu jako au-pair vá od úplného začátku. Takže jsem jí říkala i o všech rodínkách a pomáhala mi nakonec se rozhodnout, kterou rodinku si vybrat. Měla jsem match snad jeden den a už přišla domů, že přemýšlela, jaké dárečky bych jim mohla koupit. :)) Ano. Pokaždé, když jedeme na Slovensko, ať už na Vánoce, přes jarní prázdniny nebo v létě, vždycky sebou vezeme krabici dárků pro všechny naše známé a příbuzné. Musím se přiznat, že jeden z důvodů, proč se nemůžu dočkat, až budu mít vlastní bydlení, je právě ten, že vím, že do něj budu od mamky, jak jí znám, dostávat skvělou výbavu, která se mi tam určitě bude hodit, protože umí (většinou) odhadnout každého vkus. No ale abych se vrátila zptáky k tématu. Ano, měla jsem match jeden den. Hlava mi lítala kolem z toho všeho, co bylo třeba zařídit a mamka do toho ještě přijde s dárky. Já tohle téma odložila na později s tím, že na to je času dost, ani jsem to s mamkou neřešila a ona za mnou najednou přijde, že už o tom za mně přemýšlela? No fajn! Takže teď o víkendu byla u kamrádky na pokec a samozřejmě opět neřešily nic jiného, než moje úžasné vídeo, které jsem musela mamce poslat, aby se mohla pochlubit svým nejlepším kamarádkám a zároveň taky řešily, jaké dárečky bych mohla rodince koupit. Za tohle jim ovšem musím poděkovat, protože nápady měly opravdu pěkné a něco z toho by se dalo použít. Zároveň mamka včera přišla domů s pár věcmi, tak mám radost, že už mám aspoň něco do začátku a musím se přiznat, že za tohle jí vážně MILUJU! :D

2i - image hosting zdarma

No jediné, co mě teď začlo trochu děsit je to, že už jen 2 víkendy a pak ten 3. už odlétám! :-O Takže bych si asi měla přestat říkat, jak mám na všechno ještě spoustu času a pomalu si to rozvrhnout tak, abych všechno před odletem stihla, jak jsem chtěla. :) Každopádně od dne, kdy jsem udělala match, jde všechno jenom k lepšímu a já už se nemůžu dočkat, až konečně poletím směr JFK, zvlášť, když vím, že budu ubytovaná tady!!: http://www.sheratonstamford.com/gallery
(když jsem to sestře ukazovala, říkala mi, že Bůh ví, do čeho jsem se to přihlásila, že to vypadá spíš na ANTM :))

6. rodinka

12. března 2012 v 13:01 |  Matching
Tak si mě dneska ráno stihla přidat další rodinka :)) No nevím, jak moc velký zajem kdy byl o jiné au-pair, a proto mám tak nějak potřebu se pochlubit. A zároveň bych taky ráda napsala svůj názor na tuto rodinku, protože ze všech rodinek, které si mě kdy přidaly, měly nejpodrobnější dopis, a proto pro mě nebylo těžké si o nich vytvořit obrázek.

Z fotek vypadá rodinka sympaticky. Ani na mě na nich nepůsobí jako Američani. Možná je to tím, že taťka je takový tvmavší a vypadá, že by mohl mít kořeny někde na blízkém Východě a kluci vypadají úplně jako kluci od vedle. Rodinka na mě působí trošku zvláštně. Nevím, jestli je to tím, jak se v dopise rozepisovala o tom, jak jsou hrozní ekologové a že dětem nedovolují se dívat na televizi a proto si nepřejí, aby se au-pair na televizi dívala, když jsou děti kolem. Já nevím, taky doma třídíme odpad a máma pořád něco řeší, co se týče ekologie, ale jak to oni napsali, tak to na mě působilo trošku, jak kdyby tím byli posedlí. A to, že klukům nedovolují hrát videohry a koukat televizi, tak to naprosto respektuji a přijde mi to fajn, protože, co nesnáším, jsou děti, které radši, než aby běhaly někde venku, sedí u kompu nebo u televize. Na druhou stranu, jak tam napsali, že au-pair se nesmí před dětmi na televizi dívat.. vyznělo to tak divně. Tak to je přece samozřejmost, že když se au-pair věnuje dětem, tak se nevyvalí před televizí a nenechá dětičky dělat si, co chtjějí. Nebo aspoň já počítám s tím, že se dětem skutečně budu věnovat. O klucích psali, že si prý hrozně hrají s legem, tak to se mi líbilo, protože když jsem byla malá, mohla jsem si stavět věci z lega od rána do večera. Tak to bych si s nimi vyhrála. Maminka prý půl roku učila angličtinu na východním Slovensku, tak to bychom si rozuměly, protože odsud pochází moje mamka a vůbec jsou oba dost zcestovalí. HM taky byla jako dobrovolnice někde v západní Africe a to na mě taky udělalo dojem, protože jsem vždycky toužila se do něčeho takového pustit. Ale dopis na mě působil celý takový dost neosobní a plný pravidel. Nechápejte mě špatně, pravidla jsou potřeba a my taky nejsme žádná liberální rodina. Jako malá jsem taky samozřejmě měla spoustu zákazů a večerky, které jsem ale vždy dodržovala a zřejmě hlavně proto si v našich našla důvěru a proto postupem času mi dávali čím dál tím více volnosti. A teď jsem přece jen už dospělý člověk, ani ne za měsíc mi bude 21, takže budu dospělá i v USA. Například tam psali, že u au-pair můžou přespávat kamarádky, ale pánské návštěvy ne. Na jednu stranu je samozřejmě chápu, někomu to může být nepříjemné, možná mi vadí ten styl jakým to napsali. Možná kdyby napsali, že jim to není příjemné a nebo že si to nepřejí a ne prostě, že nesmí. Zrovna tohle třeba naši taky nikdy neřešili, porotože jsem si vždycky s klukama rozuměla stejně jako s holkama a i když samozřejmě mamka dolouho tvrdila, že na kluky mám ještě čas, tak jsem rozhodně neměla zákaz si je vodit domů nebo u nich přespat, když věděla, že jsou mí dobří kamarádi. Ale tak samozřejmě moje hlavní pritorita by v Americe nebyla vodit si chlapy na pokoj.. Další věc, co mě zarazila je, že jsou velmi pořádní a dospělí po sobě uklízejí a udržují pořádek a vedou k tomu i kluky. Znamenalo by to, že bych jim tam jako měla uklízet?? Sama mám ráda hezké veci, když je doma uklizeno a já se můžu cítit dobře v pěkném prostředí. To, že si po sobě uklidím věci, se kterými jsem pracovala a nenechám je tam roztahané několik dní, že si po sobě budu mýt nádobí a nebudu nechávat po baráku válet špinavé fusekle, tak nějak beru jako samozřejmost, ale abych jim tam gruntovala celou domácnost, kvůli tomu tam přece nejedu ne? A v neposlední řadě mi vadí, že bych neměla vlastní auto. Nevím, asi jsem už rozmazlená rodinkou, ke které se chystám. Ti mi totiž slíbili k dispozici následující: "We would be able to offer you our Honda (kabriolet!! :)) for you own use and would pay for your gas and auto insurance. We would also be willing to pay for your season pass at Sugarbush (ski areál, kam v zimě jezdívaji), provided that you pay for your own food at the mountain (or pack your own lunches from home, as we often do). We would provide a cell phone too.!" A to že tam psali, že by au-pair vodila kluky do školy pěšky a nejspíš všude chodila pěšky nebo by public transport.. No rozhodně nejsem nějaký lenoch. Po Praze chodívám běžně pěšky, zvlášť když jdu v noci z párty a zrovna mi nejede tramvaj, ale představa, že všude chodím pěšky každý den? Že nemám ten pocit volnosti, že si můžu kdykoliv a kamkoliv zajet? Je teda fakt, že bydlí přímo ve městě a chápu, že ne všichni mají v garáži zaparkovaná 4 auta, ale stejně. Vlastně jsem se zapomněla zmínit, že jsou zase z Washingtonu D.C. ..mám na něj nějaké štěstí. :D Není tu někdo, kdo by hrozně moc chtěl do D.C? Hned vyměním za rodinku z NY! :D


Já nevím. Byla jsem vychovávána, že si mám sama rozhodnout o tom, co je správné a co ne. Samozřejmě, když jsem udělala něco, co se nemá, následoval trest, ale fakt nesnáším, když mi někdo říká, co mám nebo naopak nesmím dělat. Byla bych nerada, kdyby se stalo to, že bych se bála si i uprdnout, protože nevím, jestli to náhodou není v jejich domácnosti zakázáno. Ha! Musím říct, že jsem ráda, že jsem si rodinku už našla a každým dnem je mám radši a radši. :)

Co se mi honí hlavou 2

12. března 2012 v 1:09 |  Co od toho očekávám
Když jsem se do agentury hlásila, všude jsem slýchala akorát, ať se připravím na to, že všechno může hodně dlouho trvat. A já se jen modlila, aby se to všechno stihlo do léta, že později jak na konci června / začátku července jsem odlétat nechtěla. No přihlášku jsem se snažila dát co nejdřív dohromady. Během dvu týdnů jsem jí měla hotovou a mohla se odeslat do APIA. Jenže nejprve jsem měla telefonát od Dity, že je problém s tím řidičákem, že neví, co tam mám vyplnit, když na něj teprve čekám. Tak mi dala kontakt přímo na slečnu z APIA, která skutečně velmi pohotově odpovídala a poradila mi co a jak. Tak jsem během hodiny všechno pořešila a Dita mohla odeslat mou přihlášku na potvrzení agentuře. Pak jsem obdržela další mail, abych si opravila chyby v žádosti. Tak jsem se přihlásila do roomu a zjistila, že mi bylo doporučeno, abych vymazala jednu větu v dopise, tak jsem tak hned učinila a hned o tom informovala slečnu z APIA. A ještě ten den jsem byla online pro rodinky!!
Další překvapení nastalo, když jsem nebyla v matching ještě ani 2 dny a už měla o mě jedna rodinka zájem! Pak následovaly další 3 a nakonec jsem během 2 týdnů měla match! Jelikož ten ještě není úplně oficiální a já jsem stále ješté online pro rodinky, projevila zájem ještě nějaká další a co je víc neuvěřitelné, že to vypadá, že odlétat budu už 16. dubna!!

Když jsem se dostala do matching, vůbec jsem neměla představu, za jak dlouho a jestli vůbec někdo projeví zájem. Byla jsem přiravená všechno případně změnit. Uploadovat další fotky s dětmi, změnit video, sehnat další referenci a udělat cokoliv mi agentura poradí, abych zvýšila svoje šance. Pořád jsem četla, jak jiné holky matchují s rodinkami a jak na ně jejich rodinky úžasně myslí a nebo už s nimi prožívají krásné chvíle v Americe. Moc jsem jim to přála a tajně doufala, že mě také něco takového čeká nebo něco ještě lepšího. A vlastně nakonec, jaké štěstí jsem měla! :) I když.. bylo to vážně štěstí? Tyhle nervy bych vážně nikomu nepřála! Ale tak zase musím říct, že je to úžasný pocit vědět, že jsem žádaná. Když jsem se ale rozhodovala odjet jako au-pair, fakt jsem nečekala, že to budu já, kdo si nakonec bude vybírat. :D

Zároveň jsme dneska s Miškou (http://mishi-aupair-usa.blog.cz/) a Danuš (http://www.lifeisdream-danus.blogspot.com) procházely profily jiných au-pairek a byly zvědavé především na jejich videa. Každopádně co fakt nepochopím je to, že takových 98% holek se na videu vůbec neusmívalo a některé z nich se dokonce tvářily znuděně, otráveně, jak kdyby to snad dělaly nedobrovolně. Některým nebylo skoro vůbec rozumět, co říkaly a jiné vypadaly tak hrozně moc "excited", že z toho šla hlava kolem. Některé zase říkaly samé nudné věci, že u toho člověk nevydržel déle jak 20 vteřim. A všeho všudy sympaticky vypadjících slečen s hezkými videi se tam našlo asi 5. Každopádně jsme se u toho dobře pobavily a usoudily, že naše videa jsou tisíckrát lepší a to už jen proto, že se na nich USMÍVÁME! :)

Konečné rozhodnutí

12. března 2012 v 0:29 |  Matching
No vzhledem k tomu, co se událo v posledních dnech jsem se tedy rozhodla, že půjdu buď k taťkovi nebo do rodinky se 4 holčičkami. Proto jsem se také rozhodla napsat rodince z Floridy mail, že už jsem si našla jinou rodinku. Nevím, snažila jsem se být milá a čekala jsem, že napíšou. Něco, cokoliv.. No nevím, tak nějak si říkám, že to o nich taky něco vypovídá.

V sobotu jsem jela s našima na chalupu a tudíž jsem celý den neměla přístup k internetu, což mě trošku znervózňovalo, protože jsem nemohla pravidelně kontrolovat, jestli nedošlo k nějakým změnám, jak to mám v poslední době ve zvyku. Večer jsem měla ještě domluvený skype s taťkou. Na chalupě jsem naštěstí přišla na úplně jiné myšlenky. Nejdřív jsme obědvali u sousedů, poseděli a popovídali si.. a potom jsem si šla zahrát fotbal s dětmi od sousedů. Než jsme tam jeli, táta říkal, že má být teplo. Tak si říkám fajn, obléknu se podle toho. Potom se ptám, jestli má pršet. On, že ne. Tak jsem se rozhodla vzít si tedy staré plátěnky. Chyba! Nějak mi nedošlo, že zatímco v Praze je všude sucho, tam bude všude samé bláto po tom roztátém sněhu. A samozřejmě nejhorší je cesta vedoucí na hřiště. No bláto jsem měla za ušima a aby toho nebylo málo, tak jsem se tam na tom blátě natáhla. Ale tak to by mi až tolik nevadilo, člověk přece jen trochu očekává, že se umaže, když jde hrát míčové hry na blátě. Ale jak jsem spadla, dostala jsem od jedné holky pěstí do nosu. :D No hned mi vyhrkly slzy a začala mi trochu téct krev. Ještě teď mě nos bolí! :D Ale tak naštěstí je celý, takže pohoda. :) Mezi tím mi taky zavolala kamarádka, jestli večer nezajdeme na drink. No původně jsem neměla v plánu nikam chodit, ale pak jsem si řekla, že zítra nemusím ráno vstávat, tak proč ne. Pak jsme jeli domů a já se mohla psychicky připravit na hovor s taťkou.

No původně jsme si měli volat v 9pm. Chvilku pře devátou mi přišel mail, jestli to můžeme posunout o hodinu později. Tak jsem teda souhlasila a napsala kamarádce, jestli můžeme sraz posunout na jedenáctou, tak mi napsala, že v pohodě, že to chápe. Tak jsem se přihlásila na skype a trpělivě vyčkávala. Bylo 22:15 a pořád nic. Pak mi přišel mail, že se omlouvá za spoždění a že za chvilku zavolá. V tu chvíli už mi skype vyzváněl. Hovor probíhal hrozně v pohodě, povídali jsme si o všem možném, já jsem se dozvěděla nějaké další věci, které mě o jeho rodince zajímaly, ptal se mě na spoustu věcí a já jsem mu na jeho otázky odpovídala dost upřímně, až mě to překvapilo, řekla jsem mu i o druhé rodince a tak. A na závěr mi řekl, že mi dá do rána vědět, jak se rozhodnul. Jen co jsme domluvili, vyrazila jsem za kamarádkou.
Vlastně jsem nakonec byla ráda za to, že jsem s ní šla, protože bych asi v noci s tejně moc nenaspala. Byla jsem ale celý večer unavená, jako už dlouho ne. Ale tak samozřejmě to mi nijak nezabránilo v tom si ten večer užít a dobře si popovídat. Jen co jsem se ale vždycky odebrala na záchod, hned mi to začalo v té hlavě zase šrotovat a nemohla jsem myslet na nic jiného než na rodinky. Takže jsem to s kamarádkou hodně řešila a nakonec jsme usoudily, že rodinka z Massachusetts je asi nakonec lepší volba. Neptejte se mě jak a proč jsme k tomuto závěru došly, nějak už nad tím nechci přemýšlet. Řekla jsem si, že už jsem se prostě konečně rozhodla. Nemá smysl to dál řešit. Jen co jsem přišla domů, hned jsem taky napsala všem rodinkám své rozhodnutí, dokud jsem si tím byla jistá, abych ho už pak prostě nemohla změnit. Tomu taťkovi jsem napsala, že jsem o tom přemýšlela a rozhodla se pro druhou rodinu. Už mi nenapsal a tak nějak to chápu. Vlastně ani nevím, možná by se pro mě stejně nakonec nebyl rozhodnul. Taky jsem napsala té rodince s chlapečkem s aspergerovým syndromem a od nich se mi dostalo této odpovědi: "Thanks for letting us know Zuzana. I admit we're disappointed, however, we wish you the best of luck with your placement." Je mi to všechno tak líto, ale já vím.. nemůžu dělat au-pair ve všech rodinkách. :))

No mezi tím se stala ještě taková vtipná věc. Napsala mi Nicole (má budoucí HM), jestli bych se teda chtěla stát jejich au-pair, že doufá, že ano a pak ještě takový dlouhý mailík k tomu. Pak mi ale poslala mail, že už tam něco odklikla a vybrala jako termín mého příjezdu půlku dubna (že se omlouvá, ale že s tím pořádně neumí). A zároveň mi taky všechny ostatní rodinky zmizely z roomu. Jenže dnes, když jsem zrovna kontrolovala mail, jestli mi náhodou nepsala Nicole a neodpověděla mi na mail, který jsm jí psala ráno, v tom mi přšel mail od APIA, že je další rodinka intersted a já také zjistila, že můj profil je stále ještě online! Tak já už vůbec nic nechápu. Každopádně zítra má Nicole s APIA mluvit a já předpokládám, že taky v nejbližší době od nich obdržím mail a dojde ke změně na mém roomu. Jinak ta nejnovější rodinka bydlí 25 min od Chicaga a mají dvě malé holčičky, dvojčátka, 6 let. Na profilu toho moc nemají, ale chvilku na to jsem obdržela od nich i mail s dopisem, fotky bohuzel ale nepřiložili, tak jsem se nemohla pokochat. HP se ale jmenují Robert a Pamela, tak si je úplně představuju jak Barbie a Kena. :D

Ach jo. Proč musím být taková citlivka? Na jednu stranu se už hrozně do té rodinky těším. Ale teda odlet už za měsíc?? Dost mě to děsí! Mě taky ještě čeká napsat mail té nové rodince, že teda už mám jinou. No nevím. Mám z toho všeho takové smíšené pocity. A vůbec o tom nedokážu přestat přemýšlet. Jenom doufám, že se dneska konečně vyspím. Za poslední 3 dny jsem se ani pořádně nenajedla a mamka už je ze mě taky na prášky a dneska mi byla koupit bílé jogurty na zažívání. :))

Každopádně rodinka jsou hrozní sportovci, takže já teď budu jenom cvičit, cvičit , cvičit, abych tam přijela hezky ve formě. :D Zároveň budu mít taky co dělat stihnout všechno, co jsem chtěla před odletem, protože jsem fakt netušila, že bych mohla odletět dřív jak v květnu.

No doufám, že tím, že jsem se tu ze všeho vypsala už budu moct jít konečně v klidu spát a začít se radovat z toho, co mě čeká! :)

Skype s celou rodinkou

10. března 2012 v 1:36 |  Matching
Tak jsem HM psala, že v neděli si mám volat s jinou rodinkou a je dost možné, že budou chtít dělat rozsudek, tak jestli má skutečně zájem o match, načež se mi od ní dostalo odpovědi, že jestli bych si tedy mohla s holkama skypovat už dnes (včera) v 11:30pm my time. I když to mělo být už za hodinu a já byla totálně mrtvá, souhlasila jsem, protože rodinka se mi vážně líbí. Tak jsem si tedy šla ještě dát sprchu, abych se trochu probrala a pravdou je, že z nervozity jsem skutečně úplně zapomněla, že se mi kdy chtělo spát. A proto taky místo toho, abych ž dávno spala a nabírala síly na zítřejší (dnešní) vstávání v 8 hodin ráno, tak tu ještě stále sedím a píšu tenhle článek!

No připadala jsem si doslova, jak při výslechu! :D Přímo do očí mi svítila lampička, kterou jsem si na sebe posvítila, aby na mě HF dobře viděla, protože přece jen už byla skoro půlnoc. Přede mnou na kameře všichni hezky naskládaní a po jednom se mě ptali na jednotlivé otázky. Bylo to ale celý hrozně milý! :) No na některé otázky jsem tradičně odpověděla jen "yes" nebo "yes, i do.", o některých otázkách jsem se víc rozpovídala. Sestra byla hrozně zvědavá a přišla se na ně taky podívat. Potom se mi smála, tak říkám, že se mi sestra směje, tak jí hned chtěli vidět a Michaela spolu s celou rodinkou byla překvapená, že sestřino jméno se stejně píše, ale jinak vyslovuje. No prostě jsou to typické holky v jejich věku. Učila jsem je, jak se česky řekne "I went to the mall.", no na to, že pro mě měli prý milion otázek, to z nich lezlo jak z chlupaté deky, ale nakonec se mě vesměs zeptali na dost věcí a na druhou stranu se jim nedivím, vždyť já jsem při každém skype hovoru taky nervózní a nikdy nevím, co mám říkat. A samozřejmě se mi sestra smála, když jsem nebyla schopná v tu chvíli vymyslet, jaký je můj nejoblíbenější film. :D Ptali se mě, ve které místnosti u nás doma právě jsem, jak daleko jsem od nich, jestli mám ráda psy, jaké je moje nejoblíbenější jídlo...
No na konci telefonátu se Michaela zeptala maminky, co vlastně ta au-pair znamená. Z toho jsem pochopila, že budu u nich asi první au-pair. Vysvětlila jí, že au-pair je jako starší sestra, kamarádka, která s nimi lyžuje a tak. Tak že by prý moc chtěly starší sestru :)). Na závěr řešila, že musí udělat rozhodnutí, do neděle 1pm mého času, kdy si mám volat s tou druhou HF. A když holkám řekla, že o mě má zájem ještě jiná rodina, tak na to spontánně zareagovaly "oh no!". :))
Nakonec jsme se asi tak milionkrát loučili a já měla tu možnost se rozloučit i s panenkami malé Livvy (no už jsem se bála, že mi snad nezamávají! :)). No je fakt, že z toho HD mám pořád takové smíšené pocity. No vypadal, že jsem se mu líbila a když mluvil, tak vypadal vcelku sympaticky, ale za celou tu dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se od něho nedočkala jediného milého úsměvu. No nevím, možná to má prostě v povaze. Je pravda, že ne všichni mají ve zvyku se usmívat od ucha k uchu. Ostatně já když nemám náladu na to se smát, tak se k tomu taky neumím přinutit.
No, každopádně to bude všechno ještě hodně zajímavé! :D

(Proč kdykoliv jdu něco psát, je z pár řádků najednou taková esej? ..Asi bych měla zapracovat na tom, umět se vyjadřovat jasně a stručně. :D)

A je to tady!

9. března 2012 v 21:28 |  Matching
Takže se samozřejmě opakovala ta samá rutina. Žehlím, blíží se hodina, kdy si mám volat s HM, přihlásim se na skype, čekám a nervozně klepu nohou. Jenže narozdíl od ostatních hovorů, které jsem do teď měla, jsme si tenhle domluvily na 8pm, takže na mě do toho ještě ke všemu začne padat velká únava. Popravdě ale vzhledem k tomu, jak nadšená jsem byla z předchozích 2 rodin jsem si říkala, že do téhle nepůjdu. Přece jen mít na krku 4 děti a taky dětičky z ostatních rodinek byly stejně o něco rozkošnější. Tak nějak jsem doufala, že HM bude nesympatická, pracovní doba od nevidim do nevidim nebo že se jí prostě nebudu líbit a hovor předčasně ukončí. Nic z toho se ale nestalo!

Na začátku jí tedy neustále vyzváněl mobil a pak se ukázalo, že to byla nejstarší dcera Abbey. Tak jí řekla, že má "meeting" a my se mohly plnně vrhnout do konverzace. Nejdřív se rozpovídala o nich, o domě, o tom jak v zimě jezdí na víkendy do Vermontu na hory a v létě zase na chatu v Maine, kde mají vlastní loď a prozkoumávají ostrůvky v okolí, ale samozřejmě nemusím jezdit vždycky s nimi, ale bylo by hezké kdybych se třeba jednou za měsíc zúčastnila a prostě se stala členem rodiny. Pracovní dobu bych měla cca 30 hodin týdně a měla bych volné celé pátky a neděle, ale že pracovní dobu by mi přizpůsobovala. Říkala, že neshání někoho, kdo bude s jejich 4 dětmi jako taková druhá matka, ale spíš prostě někoho na výpomoc, při kom bude vědět, když bude v 6 ráno potřebovat odejít z domu, že jsou její děti v dobrých rukou. Ona učí nějaký bussiness coaching středoškolské studenty většinou po skypu ve večerních hodinách, kdy mají už dávno po škole a všech možných mimoškolních aktivitách, ale že by se přizpůsobovala mně a plánovaly bychom to společně. Na chvilku se tam mihnul i její manžel.. no nevím, na první pohled vypadal jako takový typický americký buran (:D), ale prý je to "great man and loving father", tak budu HM věřit. :D Ptala se mě, proč jsem se rozhodla vyjet jako au-pair, povídaly jsme si o všem možném a dokonce jsem se dozvěděla, že to auto, které bych využívala, je kabriolet! Vždycky jsem snila o tom mít jednou kabriolet.. tak teď by se mi to aspoň napůl splnilo. :D No na konci rozhovoru mi oznámila, že se jí moc líbím, že je super, že ráda sportuju, že to se holkám bude určitě líbit. Prý mají za domem obrovský dvorek, na kterém mají tenisový kurt, trampolínu a houpačky s pískovištěm. Poblíž je taky velké dětské hřiště a také jsou členy klubu, do kterého v létě chodí každý den holky plavat a už nevím co všechno a prý tam chodí hodně mladých lidí kolem 20ti, takže bych se tam mohla cítit dobře. Taky je prý v okolí spousta universit, na kterých bych mohla chodit na různé kurzy.

No na konci mi oznámila, že zním pro ně skvěle a jestli vím, co všechno je třeba, když bychom chtěli udělat match. :D Začala uvažovat, že nejdřív ještě s nimi bude muset agentura udělat pohovor a přijít do jejich domu zkontrolovat, že tam pro mě mají připravené prostředí (vlastní ložnici apod.). A mě prosila, abych s nikým jiným nematchovala! :D

Domluvily jsme se, že v pondělí si budu volat s holkama :), že prý budou určitě hrozně zvědavé a budou mít na mě spoustu otázek, tak je bude muset posadit do řady, aby se ještě nezačly hádat, že některá nedostala příležitost. Jako první prý nechá mluvit Michaelu :D, že je prý hrozně upovídaná a určitě se bude chtít naučit mluvit jako já a všechno se o mně dozvědět. Nejstarší Abbey je prý nejdříve trošku stydlivá, takže chvíli potrvá, než si k ní najdu cestu, ale prý je hrozně hodná a milující.

No samozřejmě jsem o nich hned řekla mamce a taky se jí hrozně líbili a řekla mi, že si je mám vybrat, že mě ty holky budou určitě milovat. :D

No fakt si už připadám, jako kdybych sepisovala scénář pro nějakou telenovelu.. Tak pro koho se nakonec Zuzana rozhodne? Bude to milující rodinka s roztomilým klukem s aspergerovým syndromem ze Silver Spring nebo snad single taťka s rozkošnými dětičkami, které jí dokonce nakreslily obrázek, z Washingtonu D.C.? A nebo to bude rodinka se 4 úžasnými holčičkami, která vypadá, že chce match už rovnou? Sledujte její blog a již brzy se dozvíte více!

(už mi z toho hrabe :D)

Kam dál